ASERTIVITA

vloženo 25.2.2001 autor Zuzana 

 

Asertivita je systém, který umožňuje člověku vychovanému v manipulativním prostředí nalézt sebeúctu a sebevědomí. Oboje potřebujeme k tomu, abychom se prosadili ve vnějším světě. Kde hledat? V sobě: Nejnovější teorie zabývající se lidským chováním hledají klíč ke spokojené osobnosti ve vnitřním životě každého z nás. Ne tedy již v naší materiální či pracovní úspěšnosti. A jak hledat? Jednou z možností je systém asertivity vzniklý podle práce M. J. Smithe Když řeknu ne, mám pocit viny. Autor chtěl původně jako terapeut pomoci svým klientům, které jejich rodina nenaučila přijmout zodpovědnost, a oni se pak v dospělém věku cítili být stále závislí na svém okolí, jako když ještě byli dětmi.

 

Manipulativním prostředím myslím takovou rodinu (společnost), která na nás působí nepřímo, vymáhá své požadavky zprostředkovaně přes vyvolávání pocitu viny, úzkosti v nás nebo pod pohrůžkou, že ztratíme její lásku, přízeň, uznání... Ten, kdo s druhým manipuluje, jako by se dovolával jakési vyšší moci, toho, co je z nějakých mystických příčin považováno za „dobré“ a „správné“. Takový člověk se pak nevědomky zříká své zodpovědnosti za to, co říká nebo dělá, neboť: „Tak se to má dělat.“ Pokud mu manipulace vycházejí, bývá vítězem, ale když druzí prohlédnou, stává se bezmocným.

 

Z vývojového hlediska vzniká problém v tom, že dítě, které je vychováváno manipulativními rodiči, v dospělém věku nevědomky a jaksi nechtíc přejímá manipulativní prvky chování, protože to je pro něj „normální“, „obvyklý“ způsob komunikace – jediný, který mělo možnost naučit se od svých rodičů. Přitom v dnešní době se od dospělého člověka v první řadě očekává právě ono přijetí zodpovědnosti za svůj život a za své činy. Pokud cítíme, že druhý není autoritou, nevážíme si ho.

 

  

Vezměme si příklad z dětí

Bylo by skvělé, kdybychom byli všichni schopni sdělovat přímo co chceme, co nechceme a jak se při tom cítíme. Tohle umí zcela přirozeně každé malé dítě, ale výchova vede často k tomu, že v dospělém věku máme již zábrany přiznat některé věci i jen sami sobě, natož je ventilovat. Zato jsme perfektně cvičeni k tomu, abychom z pouhého pohledu pro nás důležitých osob (rodiče, šéf, partner) okamžitě poznali, co chtějí nebo nechtějí. Jestliže jsme takovým dítětem byli, je pravděpodobné, že vychováváme stejně i své dítě - pokud jsme ovšem nezměnili způsob dorozumívání obvyklý v dobách našeho dětství.

Asertivita je dobrý způsob, jak v dospělém věku změnit své dětské manipulativní chování v dospělé chování sebevědomé a sebeprosazující. Pojem „sebeprosazující“ nastiňuje problém z druhé strany. V době vzniku asertivity měli mnozí jedinci dojem, že tohle je ten správný způsob chování, který jim vždy a za všech okolností umožní zvítězit nad protivníkem. Což se praxí ukázalo být jen marným doufáním, protože utkají-li se dva asertivní jedinci – bývá vítěz opět jen jeden. Nehledě na to, že další vývoj tendencí v mezilidské komunikaci a vztazích se přiklání spíše ke spolupráci než k boji s druhými.

 

  

Od strachu k vnitřnímu klidu

Asertivita je systém myšlení a chování, pravidel a technik, který umožňuje člověku, aby se vyrovnal se svými obavami a strachy, čímž dosáhne vnitřního klidu a jeho rozhodování pak může ovlivňovat především jeho vlastní zodpovědnost. Mimochodem víte, že strach ochromuje náš mozek, a tím i naši schopnost myslet? Asertivita je pro nás jeden z mála souborů pravidel „dospělého“ chování, který náš učí , že máme také nějaká práva, a podrobně je vysvětluje. Rámcově by se dalo vymezit, že máme právo na všechno, co si sami vnitřně dovolíme. Ovšem při takhle široce vymezeném problému zůstaneme vyděšeně stát. Jak se dostat „na druhou stranu“? M. J. Smith si uvědomoval, že je třeba vzít bezradné za ruku a pomoci jim přejít. A jeho asertivní práva jsou právě těmi kroky, kterými se přibližujeme tomu, co chceme.

 

Změnám našeho chování musí nutně předcházet změny našeho myšlení. Nechceme-li být loutkou, kterou ovládá někdo druhý, musíme o tom být přesvědčeni, musíme tomu věřit. A to, že si teoreticky získané změny myšlení vyzkoušíme pozvolna v představách, v rodině, v zaměstnání nebo s úplně cizími lidmi, je logickým důsledkem těchto změn. Navíc naše myšlenky „prosakují“ v tónu a zabarvení hlasu, neboť obojí vypovídá o momentálním stavu našeho organismu. Podobně může myšlenky vyzradit naše často nekontrolovaná a neuvědomovaná mimoslovní komunikace, řeč našeho těla.

 

Základní podmínkou veškerého asertivního fungování je myšlenka, že jsme stejně kvalitní (dobří) jako ten na druhé straně, tedy že i náš protějšek je stejně kvalitní (dobrý) jako my sami. Tohle je základní záležitost, a pokud ji člověk nepřijme za vlastní, skončí s asertivitou vlastně ještě dřív, než s ní stačil začít. Jako jeden manažer, který mi vysvětloval, že nemůže být asertivní ke svým podřízeným, kteří dělají úklidové práce, protože je jim cítit z úst a mívají rozepnutý poklopec. On, mladý úspěšný manažer v obleku, s vizitkami a vysokým osobním ohodnocením! Chápu, že se mu nechce, ale obávám se, že se nemůžeme zbavit svého strachu, pokud si nepřipustíme, že jsme v podstatě všichni stejní.

 

 

Asertivní desatero

1. základní asertivní právo

Každý je sám sobě jedinou autoritou a nejvyšším soudcem.

Nebudeme-li se posuzovat jako horší či lepší než ostatní lidé, získáme tím svobodu jako nejvyšší a jediný hodnotitel svého počínání, což nás ale nezbavuje odpovědnosti za naše činy. Tady opět bude záležet na našem rozhodnutí, zda pojem „odpovědnost“ chápeme jako vyjádření úzkosti z neustále hrozícího potrestání, nebo jako výraz naší moci nad svým životem, chováním, myšlením. On totiž nejvyšší autoritu, kterou každý z nás je, nemůže trestat nikdo jiný, pokud mu to ona sama nedovolí – nebo dokonce nepřevezme roli trestajícího sama jako „správně vychovaná“. Malé dítě hodnotí rodiče a nesou za jeho chování odpovědnost, ale jak se dítě vyvíjí, postupně obě funkce přejímá. V mnoha případech je posuzování toho, co je správné, špatné či normální, dáno našimi zvyky: „V našem kraji je zvykem to dělat tak a tak, všichni to děláme tak a tak....“ Aby vůbec mohl pokračovat vývoj, musí někdo ty zvyky začít měnit. Dokonce, aby pokračoval náš osobní vývoj, musíme překračovat své obvyklé meze.

"Uvědomil jsem si, že neexistuje nic co by bylo pravda, mimo mně. Všechno mimo mně je jen nějaký pocit, nějaký dojem a jediná pravda, která je, je uvnitř mně." Sdílí své poznání Filip Říha -  https://youtu.be/DRgBqrQwKdI  

 

2. asertivní právo 

Máme právo sdělovat druhým, co chceme a nechceme, co se nám líbí a nelíbí, a stát si za tím.

Nemusíme tedy nabízet žádné výmluvy a omluvy, kterými bychom zdůvodnili své chování. Tady asi bude záležet na tom, jestli mluvíme s člověkem blízkým nebo cizím, například při reklamaci zboží. Ale i u blízkých jde o to, abychom vysvětlovali či se omlouvali, protože to sami chceme, ne z donucení. Považuji za zdravé strávit nějakou část svého asertivního trénování důsledně bez omlouvání se, s tím, že jsem ochotna své selhání připustit, ale k ponížené omluvě mě nikdo nemůže přinutit – každé malé dítě tohle umí!

Na světě neexistuje nic, k čemu bychom měli mít větší závazky než k sobě samému, pokud se sami nerozhodneme jinak.

 

3. asertivní právo

Máme právo sami posoudit, nakolik jsme zodpovědní za řešení problémů ostatních lidí.

Zní vám to asi sobecky, ale dospělý jedinec musí být do určité míry sobecký, protože kdo se o něj postará, když to neudělá sám? Jste si skutečně jisti, že například instituce manželství je důležitější než vy sami? Nebo že blaho vašeho bližního je důležitější než vaše vlastní? Nemám příliš ráda statistiku, ale někdy dobře odráží smýšlení lidí v dané oblasti. V 9O. letech bylo v Německu ze všech manželství pouze pět procent takových, která přinášela uspokojení oběma zúčastněným... Jsme skutečně povinni přizpůsobovat se systému, který nefunguje? Co nás může přinutit, kdo jiný než my sami? A kdo je za to potom zodpovědný? Skutečná zodpovědnost nečiní oběti. A pocit viny je zcela k ničemu – nám i případným poškozeným. Možná, že lítost je někdy užitečná; lítost a soucit, ne vina a oběť.

 

4. asertivní právo 

Máme právo změnit svůj názor.

Aby rodiče udrželi svého potomka pod kontrolou, vyžadují, aby se držel svých rozhodnutí. Podobně omezující společnost chce mít své „stádo“ hezky v „ohradě“ a vyžaduje jasné dodržování stanovených pravidel. Ale člověk je živý organismus reagující na změny ve vnitřním i vnějším prostředí, a proto musí čas od času měnit své myšlení, aby si udržel rovnováhu navzdory všem změnám. Například bezpečnostní pásy v autě jsou pro napadeného taxikáře „smrtící past“.

 

5. asertivní právo 

Máme právo dělat chyby.

Dělání chyb je jedním z nejrozšířenějších a nejznámějších způsobů učení, který náš živočišný druh ovládá. Taky čtete návody, až když vyčerpáte svůj limit chyb? Problém je v tom, že naše chyby bývají naším zranitelným místem, pokud si vědomě nedovolíme nějaké dělat. A čím více své energie chybám poskytneme, tím lépe budou prospívat. Je zdravé chybu připustit, konstatovat, ale není nutné se omlouvat („Máš pravdu, přišel jsem pozdě“.) Jde o to, naučit se zvládat své chyby bez emocí a asertivně.

 

6. asertivní právo 

Máme právo říci: „Já nevím.“

Je to skutečně geniální odpověď na manipulativní otázky typu: „Co si myslíš, že by se stalo, kdyby všichni dělali to, co ty?“ To, že nevíme, neznamená, že jsme nezodpovědní, hloupí, nevzdělaní – to skutečně jen znamená, že nevíme. I ve škole je někdy důstojnější připustit, že někdo něco neví, než se za každou cenu snažit „to uhrát“.

 

7. asertivní  právo

Máme právo být nezávislí na dobré vůli ostatních.

Není na světě člověk ten, jenž by se zalíbil lidem všem... I při sebelepší vůli se občas stane, že se citů lidí kolem nás dotkneme. Dospělý člověk nemůže fungovat v neustálé úzkosti, že mu bude odmítnuta láska jeho bližních. To je jedna z nejoblíbenějších manipulací našich rodičovských postav: „Když nebudeš hodnej, nebude tě mít nikdo rád – ani já.“ A nechá vás v tom, aniž by blíže specifikovala, co myslí tím „bejt hodnej“ a „nemít rád“. U tohoto asertivního práva je i onen „zakopaný pes“ našich obtíží s říkáním „NE“. Buď předpokládáme, že náš protějšek je příliš slabý pro tak velkou zátěž, kterou naše odmítnutí nesporně je (tedy nevnímáme ho jako rovnocenného partnera, sebe přeceňujeme a jeho podceňujeme). Nebo si myslíme, že je nemožné mít s někým dobrý vztah bez stoprocentního vzájemného souhlasu (podle pravidla: když chci být s tebou, musím přestat být sám sebou). Odmítnutí nemusí být zdaleka tak nepříjemné, když není poznamenané naším strachem a pocitem viny, ale je dané naším pocitem oprávněnosti.

 

8. asertivní právo 

Máme právo dělat nelogická rozhodnutí.

Být logický znamená dělat pouze věci, kterým naprosto rozumíme. Tím bychom se úplně připravili o věci, které vycházejí z našich emocí, pocitů a intuice. Neexistuje přece jen jedna cesta... Ale pozor, v naší kultuře může být logika mocnou zbraní v ruce manipulátora! Nezapomínejte proto na svá práva.

 

9. asertivní právo 

Máme právo říci: „Já ti nerozumím.“

Jeden člověk do druhého prostě automaticky nevidí (naštěstí). A pokud vám na druhém záleží, pokuste se ho naučit, aby vám sděloval svá přání přímo – například:

v oblasti sexu. Tohle dotazování se na intimní – ať už vztahové, duševní nebo fyzické – záležitosti má to úskalí, že váš partner musí z vašeho jednání doslova cítit vaši upřímnou snahu a zájem. Než začnete takový rozhovor „u kávy“, musíte sami cítit, že na něj máte sílu.

 

10. asertivní právo 

Máme právo říct: „Je mi to jedno.“

Opravdu není smyslem našeho života být dokonalým tvorem. Navíc dokonalým podle měřítek druhých lidí. Neboť jak píše Smith, co je pro jednoho perfektní, může být pro druhého perverzní. Neznamená to, že jsme lhostejní, znamená to, že jen my sami rozhodujeme o tom, co je a co není pro náš život důležité. Ovšem zase za to neseme odpovědnost. 

 

 

 

MŮJ KOMENTÁŘ:

KOUČOVÁNÍ vás může podpořit například při hledání správné míry vaší "zdravé" asertivity. Za různých okolností asi sami cítíte, že je potřebná různá míra průbojnosti.  "To assert" znamená "tvrdit",  takže je to také o míře vaší vnitřní jistoty. Když je člověk "něco moc",  přestává být pružný,  ztrácí citlivost a působí"ne-živým dojmem"... . něco jako Zombie... za kterým zůstávají ležet převálcované mrtvoly,  kterým nebyla věnována pozornost, když  se vám snažily ukázat svůj pohled na věc.  Navíc v dnešní době je stále častější,  že když  se vás  někdo che zbavit. .. přistoupí na  schůzku s vámi,  na kterou pak nepřijde... protože  to pro něj bylo v danou  chvíli nejjednodušší  řešení,  na které dosáhl z místa,  kde právě  stál a mohl si připadat při tom ještě  dobře (lze předpokládat,  že  alespoň někteří to s tou schůzkou myslí zcela upřímně a na to,  že  tam jít nemusí,  přijdou až teprve tehdy,  když  se dostanou  z vašeho dosahu... z vašeho silového pole...).   V době, kdy pomalu každý  každému něco nabízí,  je třeba i jiných dovedností,  než je pouhá asertivita. Ovšem chápu,  že  pro lidi od přírody nesmělé je tohle pojetí dar...

Přála bych si žít ve světě,  kde jsou vítězem obě strany - ne  proto,  že  byly ochotny  ke kompromisů,  ale protože jim stálo za to domlouvat se tak dlouho, že našly řešení,  které vyhovuje oběma stranám. K tomu je určitě potřeba nějaká sebejistota, sebedůvěra a důvěra... což jsou schopnosti,  které,  ačkoli to může pro někoho být velmi překvapující,  jsou spolu spojeny stejně jako spojité nádoby a dosažená úroveň "hladiny"  důvěry pak zcela odpovídá dosažené úrovni hladiny" sebedůvěry. Asi jsme skutečně všichni navzájem nějak neviditelně propojení.

A tím se dostáváme zpátky na začátek tohoto článku: já jsem v pořádku a vy  jste taky v pořádku. .. To je dobrý začátek k jakékoliv konverzaci, ten nejlepší, pokud chcete uspět. A platí  to ve všech typech našich vztahů: v těch bussines-obchodních,  s kolegy,  nadřízenými, podřízeným i v těch našich ryze  osobních vztazích s přáteli, partnery, našimi dětmi či s rodinou.

Ale také je možné, že  vaše koučování  by vás dovedlo ke zcela jinému pochopení nebo postoji... Každý jsme jiný i když jsme prý "jedno".  Každý vnímáme zcela odlišné věci z  naší společné reality...každý z nás pak žije v realitě vlastní,  i když si toho většina asi zatím není vědoma...  Nejsou správná a špatná řešení,  jsou pouze způsoby řešení, které se vám hodí a líbí a vedou k úspěchu,  nebo naopak. Všichni děláme to nejlepší,  čeho jsme v dané chvíli a v síti vzájemných vztahů, která nás podporuje, ale také nám odporuje, schopni...