POZITIVNÍ MYŠLENÍ

vloženo 25.2.2012 autor Zuzana 

 

Nejsilnější motivační prvek pozitivního myšlení je láska, a to nejen k bližnímu, ale hlavně k sobě samému. Pozvedněte si sebevědomí pozitivním myšlením a uvidíme, jak se váš život zlepší. Protože "pozitivní myšlení"  je cesta k příjemnějšímu životu.

 

Rozdíl mezi pozitivním a negativním náhledem na svět lze vyjádřit už mnohokrát zmiňovaným příkladem s láhví do poloviny zaplněnou: pesimista takovou láhev označí jako poloprázdnou, kdežto optimista ji vidí poloplnou.

 

Negativní myšlení je tedy vlastně kritické vnímání reality. Lze dokonce tvrdit, že ten, kdo myslí negativně, nemůže realitu vnímat jinak než kriticky, protože ho k tomu nutí jeho v podvědomí vypěstovaný program, jehož hlavní motivační silou je strach. Pesimista vidí vše kolem sebe, ale i v sobě, jako nedostatečné. Naproti tomu člověk podvědomě naprogramovaný pozitivními myšlenkami má tendenci si z téže reality automaticky vybírat pozitiva.

 

Teoretici pozitivního myšlení sice připouštějí silný vliv našeho podvědomí na naše fungování v životě, ale zároveň tvrdí, že si svůj podvědomý program vytváříme sami svými myšlenkami - ať už si je uvědomujeme či ne. Dokonce tvrdí, že si těmito myšlenkami vytváříme svůj životní úděl, své životní štěstí, do jisté míry tedy ovlivňujeme svůj osud.
Ne všechny naše myšlenky mají podle této teorie stejně silný vliv. Nejvlivnější jsou tzv. řídící myšlenky, které stojí v pozadí našich úvah, reakcí a rozhodnutí. Také frekvence výskytu nějaké myšlenky může být rozhodující. Ojedinělá myšlenka byt´ i silně negativní nenadělá mnoho škody.

 

Paradoxně právě některé analytické poznatky teorii pozitivního myšlení podporují. Freud ve svých studiích poukazuje na fakt, že lidský strach a obavy z neúspěchu (jsou-li dostatečně silné) přimějí člověka, aby si výsledek, kterého se obává, sám podvědomě vyrobil. Strach nám zatemní mozek a ve vzniklém zmatku uděláme právě to, co vede k obávanému výsledku.
Člověk si buďto věří, nebo má strach. Když si věříme, smýšlíme o svých schopnostech a možnostech pozitivně - když máme strach, činíme tak s negativním nábojem.

 

Naše myšlenky skrze podvědomí "prosakují" do našeho života.

Už jste zažili ten pocit, že nesnesete nějaký způsob chování svých blízkých? Mám na mysli třeba způsob, jak se vaše matka dívá, když uděláte to a to. Jako byste za jejím pohledem cítili myšlenku, která se jí usadila v hlavě. Člověk svými myšlenkami přitahuje, nebo naopak odpuzuje ve svém životě lidi, události i situace, které pak prožívá.


„Pozitivní myslitelé“ s odvoláním na indickou filosofii dokonce tvrdí, že naše myšlenky se přeměňují v energii, která má tendenci se zhmotnit (realizovat). Pro kriticky smýšlejícího a materialismem odkojeného Evropana to může být dost obtížně stravitelné sousto.

 

Myšlenky a řeč těla

Podle všeobecně známé a rozšířené teorie existuje kromě verbální komunikace i neverbální, tedy řeč těla. Svoje myšlenky nevyjadřujeme pouze slovy, ale i svým vzhledem, postojem, pohledem, gesty, mimikou ... Obvykle máme pocit, že většinu svých projevů máme pod kontrolou, víme jak jsme oblečení, víme, jak se tváříme atd. Ale jsou situace, kdy je to obtížné, nehledě na fakt, že některé tělesné projevy se ani ovlivnit nedají (např. pocení, kontrakce zorniček apod.).Co tedy ovládá naše chování, když ne naše vůle? Pravděpodobně naše podvědomí, které je průběžně alespoň do jisté míry programováno právě našimi myšlenkami, jež se nám honí hlavou, aniž bychom je nějak výrazně vnímali. Přemýšlíme o věcech jaksi samovolně, automaticky, jak jsme zvyklí. Bylo by tedy dobré se občas během dne zastavit a uvědomit si, o čem to právě teď přemýšlíme, co si to vlastně myslíme.


Zpočátku je to nepředstavitelná dřina naučit se smýšlet o věcech a lidech jinak. Ale funguje to. Když se naučíte aktivně vyhledávat to dobré na své realitě, časem to budete dělat zcela automaticky. Lidské vnímání je výběrové a vy máte ve svých rukou volbu, co a jak chcete vnímat. Postupně získáte dojem, že realita jakoby vám sama nabízela to, co se jí nejvíce povedlo.

 

Odnaučte se používat záporku ne

Pozitivní myšlenka má být kladná nejen svým obsahem, ale i formulací. Například místo obvyklého „nezapomenu“ si zkuste říct „vzpomenu si“. Tento požadavek má své racionální jádro. Naše podvědomí totiž podle psychologických poznatků není schopno přijmout negativní příkaz a prostě ono NE vypustí, jako by tam nebylo. (Nezapomenu = zapomenu). Pak v něm zůstane uložený zápis opačného významu, než jme původně zamýšleli, což nás přinejmenším oslabí. Jestliže naše myšlenky naprosto logicky a reálně ovlivňují naše vlastní chování, ještě silnější účinek než pouhé myšlenky mají naše představy. Často opakované a dopodrobna prožívané představy (a to nejen pozitivní, ale i negativní) se realizují s ještě větší silou.


To asi také většinou dobře známe: Člověk se začne obávat nějaké konkrétní choroby, čím více se bojí, že ji má, tím častěji svou představu o kýžené nemoci prožívá jako skutečnost - až si svou obávanou nemoc „vyrobí“. Tak dlouho zásobuje daný objekt energií svých představ, až se zhmotní. A tělo reaguje na naše představy stejně, jako by byly realitou (sexuálními představami počínaje a obavami o naše blízké konče).

 

Hybnou silou pozitivního myšlení je láska

Asi nejčastějším „podhoubím“ psychických poruch u většiny lidí je nedostatek lásky v dětství a následkem toho nedostatek sebelásky v dospělosti. Když se v terapii podaří umožnit postiženému jedinci, aby sám sebe přijal takového, jaký je, a měl se rád, poruchu se téměř na 100% podaří odstranit. Můžete si sami vyzkoušet, jak to působí, třeba tím, že se jen na jediný den přestanete kritizovat. Vypadá to snadně, ale teprve až se na problém své vlastní sebekritiky zaměříte takhle konkrétně, uvědomíte si, kolikrát za den jste schopni napadnout sami sebe.

 

Nebo si vzpomeňte, když jste byli zamilovaní, jak jste byli tolerantní vůči svému objektu lásky: ten druhý (alespoň po nějakou dobu) prostě neměl chybu. Jiný příklad, jak jsme schopni stejnou situaci vnímat u dvou různých lidí naprosto odlišně:

 

1. situace - Váš dobrý přítel vám nevrátil jistou finanční částku v domluveném termínu. Vaše reakce: No jo, asi na to chudák zapomněl. Je mu to určitě strašně nepříjemné. Ještě týden mu klidně počkám.

2. situace - Člověk, kterého nemáte rádi, vám udělal totéž. Vaše reakce: Zase se na mě vykašlal. To mi určitě dělá schválně, ale já mu ukážu.
Rozdílnost obou situací je dána vztahem k dlužníkovi (nebo také vaši představou o vztahu dlužníka k vám).

 

Sílu lásky k sobě si můžete zase vyzkoušet podle návodu Louise Hay, autorky knihy Miluj svůj život. Dívejte se na svůj obraz v zrcadle, oslovte se jménem a řekněte hezky nahlas: mám tě rád(a). Připadá vám to divné? Cítíte odpor při čtení tohoto návodu? A přitom všichni potřebujeme, aby nás milovali naši blízcí. Proč stále očekáváme od druhých něco, co si nedokážeme poskytnout sami?

 

Podle stejné logiky nás naše okolí nebude vnímat například jako úspěšné lidi, pokud si sami o sobě nezačneme myslet, že úspěšní (sebevědomí, láskyhodní, kvalitní atd.) jsme. Je to všechno především otázka zvyku. Jsme zvyklí (naučení) uvažovat tak, že nejdříve se musí konkrétní úspěch dostavit, pak teprve máme právo myslet si o sobě, že jsme úspěšní.

 

Podle principů pozitivního myšlení jsou ale naše vlastní myšlenky pro náš osobní úspěch důležitější než předchozí zkušenost se sebou samými v dané oblasti. Myšlenka je tedy důležitější než realita. Zdá se vám to nepřijatelné?

 

Vtip je pravděpodobně v tom, že každý, kdo dosáhl nějakého úspěchu, se někde v koutku své duše musel dopracovat k vnitřnímu přesvědčení, že dosáhnout úspěchu je schopen. K takovému přesvědčení se doposud nepříliš úspěšný člověk nedopracuje přes noc. Musí se dlouhodobě učit hledat na sobě především příznaky úspěšnosti. Zpočátku úplně malé obyčejné pochválení za to, že alespoň někdy funguje normálně nebo podle vlastních požadavků. Časem takový člověk začne vnímat pozitiva na všem - na svém okolí, počasí, na druhých lidech...

 

Uvědomujte si své vlastní myšlenky

Člověk je něco jako stroj na myšlení, přemýšlíme stále – ať chceme či nechceme, přemýšlíme automaticky a dost často si už ani neuvědomujeme, co si to vlastně myslíme, nebo proč si myslíme právě tohle. Někde v té automatice se nám vytrácí řídící úloha našeho JÁ. My si skutečně můžeme myslet to, co opravdu sami chceme.

Líbí se mi myšlenka už zmíněné L. Hay, že když se člověk rozhodne, že se bude mí rád, má se začít mít rád hned teď a takový, jaký je právě teď. (Ne až zhubne, přibere, dokáže to či ono.) Vždycky máme možnost něco ve vlastním životě i ve světě, v němž žijeme, změnit. Zkuste začít u sebe a hned!