NESNESITELNÁ TĚŽKOST BYTÍ

vloženo 25.2.2012 autorZuzana

 

Sebevražda je téma, které bývá bráno smrtelně vážně. Ale možná, že právě humor je to, co nás může zachránit před tímto typem duševního úpadku.

 

Loni jsme v Česku zaznamenali 1200 obětí autonehod, zavražděno bylo na tři sta osob. Sebevraždou však ukončilo svůj život asi 1500 lidí. Je pravděpodobné, že vysoké procento sebevražd páchaných v naší kultuře, má bilanční charakter. Jejich aktéři nebývají klasickými psychiatrickými případy, i když v poslední fázi sebevražedného procesu již na nějakou tu diagnózu dosáhnou. Stále více psychiatrů připouští, že sebevraždu páchají i lidé bez patrných známek duševní nebo tělesné poruchy, ale pro jiné jejich kolegy je již pouhý fakt sebevražedného jednání dostatečným důvodem pro stanovení diagnózy. Obecně – protože smrt je v naší kultuře vždy spojená s medicínskými záležitostmi – zvykli jsme si považovat sebevrahy za blázny.

Zdravotnické statistiky evidující bezprostřední nebo dominantní příčiny jsou často vědomě či nevědomě zkreslené okolím, protože nezřídka bývá vnímání pozůstalých ovlivněno silným pocitem viny. Psychologie ve vztahu k sebevraždě vyzdvihuje suicidální vývoj, tedy dlouhodobější proces, který jí předchází.

 

Hra na ostří nože

Zpočátku si člověk jen tak nezávazně pohrává s představou, že by mohl nepřízni osudu uniknout tímto způsobem, hledá v ní útěchu. Postupem času však získává představa rychle nabytého klidu a konečného řešení všech problémů na síle. Stává se významnou kartou ve hře s životními neúspěchy, je to prostě eso, které máme všichni schované v rukávu. V poslední fázi již může být autor představy natolik vtažen do „hry“, že by sám před sebou neobstál (ovládavé jednání), kdyby svou představu nerealizoval. Byl by zbabělec, který nedokáže dojít až do konce. A protože znehodnotil sám sebe, svůj život i svět, nemá se o co opřít, aby se mohl vzepřít.

 

Francouzský spisovatel a humorista Romain Gary, alias Émile Ajár zastával názor, že když člověk začne o sebevraždě uvažovat, přestává být normální. Pod jménem Gary vyznával pozitivní hodnoty, byl idealistou, a jako Ajár se zabýval zklamáním, ponížením a existenciální úzkostí. Dost dlouho trvalo, než se zjistilo, že je to jeden a tentýž člověk. A na přebalu jeho poslední knihy se dočteme, že ani on se sebevraždě neubránil. V jeho dopise na rozloučenou stálo: „Dobře jsem se bavil, nashledanou a děkuji.“ Zkuste mu něco věřit…

 

Výzkumy ukazují, že sebevražedné myšlenky jsou mezi lidmi běžné, jen nebývá naším zvykem o nich mluvit. Ať chceme nebo nechceme, ať si to uvědomujeme nebo ne, žijeme na území, které je pod vlivem křesťanského náboženství s jeho přísným zákazem sáhnout si na život. Přeživší sebevrazi bývali vyobcováni z církve, zemřelí pak za zeď hřbitova. V takové atmosféře je bavit se o svých sebevražedných tendencích tabu, dokonce i připustit si, že nás takové myšlenky někdy vůbec napadají. Trochu to připomíná souboj silových polí různé orientace o lidskou duši.

 

Širší, ba vyčerpávající souvislosti tématu uvádí ve své monografii Sebevražda a literatura otec našeho oblíbeného beletristy, psycholog Josef Viewegh (1996). Zmiňuje sociologa Durkheima, který v roce 1897 vysvětluje sebevražednost jednoznačně vnějšími vlivy – sebevrahem se může stát v podstatě každý, jestliže se octne v jisté nepříznivé konstelaci sociálních podmínek. Krize probíhající ve společnosti se pak projeví nárůstem sebevražednosti obyvatelstva. Česká republika měla takový nárůst před první a zejména před druhou světovou válkou, kritický byl i rok 1970. Sebevražda jednotlivce tak začala být považována za sociální jev. Zvláště pohled na statistické grafy, zdá se, dává této teorii za pravdu. Počty sebevrahů se v dané oblasti rok od roku příliš nemění, což přímo sugeruje myšlenku závislosti na sociálním klimatu.

 

Dokonalost teorie pak jen trochu kazí rebel Deshaies, tvrdící již v roce 1947: „Sebevražda má jako individuální chování, vázané na žitou situaci, strukturu psychologickou a ne sociální.“ Byť je včleněna do určité sociální situace, jak připouští. Jde tedy o individuální vlastnosti a okolnosti, třebas socializované. Deshaies, s argumentací hodnou Sherlocka Holmese, poukazoval na možnost, že tentýž jev může mít více příčin. Že také může existovat určitá statistická stálost, jež je spíše odleskem počtu pravděpodobnost než důsledkem sociálního vlivu. Podobnou stálost by pak bylo možno vysledovat například v pracovních úrazech, v úmrtích způsobených bleskem, v nedoručených dopisech nebo ve ztracených deštnících…. Věříte mu?



Statistika má v oblasti zkoumání sebevražednosti výsadní postavení. Možná proto, že obvykle lze jen zjistit, že někdo sebevraždu spáchal, více se už od něj nedozvíme. I tady je velký problém určit, zda šlo skutečně o sebevraždu, tedy o jednání s úmyslem připravit se o život, nebo jen o nehodu, která měla za následek smrt. Hodnocení může výrazně ovlivnit i přivolaný zdravotník. Kanadský výzkum ukázal, že lékaři katolické víry výrazně méně často docházejí k závěru, že příčinou smrti byla sebevražda. Pokud neexistuje dopis na rozloučenou, je v mnoha situacích, jako jsou autonehody, otravy nebo úmrtí způsobená úrazem, na lékařově zodpovědnosti, co uzná za příčinu smrti.

 

Tohle ale asi nebyl ten pravý důvod, proč se u nás například v roce 1990 údaje zjištěné dvěma oficiálními zdroji (Českým statistickým úřadem a Ústavem zdravotnických informací a statistiky) lišily téměř o třicet procent. Byla to spíše záležitost byrokratických přístupů.

Rozdíly jsou zřejmě dány odlišností metodiky vyplňování a sběru tiskopisů. Zkuste věřit statistice…

 

Jak vidí problém psychologie?

Psychologové ve snaze zabránit sebevražednému chování hledají vlastnosti osobnosti náchylné k sebedestrukci a jejich využití v prevenci. Takovými faktory se jeví být například depresivní stavy a na ně naroubovaný alkoholismus. Sociální psychologové uvádějí citové strádání v dětství (broken home) do souvislostí se sebevražedným jednáním v dospělosti. Ani po různých výzkumech však není jasné, které vlivy způsobí, že je krize posléze překonána nebo naopak vyústí v sebevražedný čin.

Různé psychologické školy nahlížejí na sebevraždy po svém. Freud přičítá sebevražedné jednání pudu smrti nebo modifikovanému, proti sobě obrácenému agresivnímu jednání. Dynamické směry akcentují mezilidské vztahy, zejména vztah matka – dítě. Z osobnostních rysů vybírají narcismus a rigiditu jako rizikové faktory se vztahem k sebevražednému jednání. Tedy vlastnosti, které způsobují křehkost osobnosti. Humanistické směry obracejí pozornost k vývojovým stupňům osobnosti a její hodnotové vyzrálosti. Tedy k tomu, co člověk snést může a co opravdu snese.

 

Například novinář Fabiano Golgo uvádí finské výzkumy o vlivu umělého přerušení těhotenství na psychiku ženy, která potrat podstoupila. Asi šedesát procent žen, které mají po potratu problémy, pomýšlí na sebevraždu a 28 procent se o sebevraždu skutečně pokusí, polovina z nich i dvakrát nebo vícekrát.

 

Petr Bakalář vyznává teorii, že k sebevraždě je náchylnější ten, kdo není zvyklý prohrávat.

Podobně Josef Viewegh vidí sebevražedný čin nejen jako výraz krajní beznaděje, ale i sebelásky a pýchy ve smyslu, když nemohu být sám sebou podle svých představ, ať tedy nejsem raději vůbec. Sebevrah je až dětinsky závislý na „okolnostech“. Zatímco zralý, dospělý člověk se pokouší překonat hrozbu nepříznivých okolností činorodým úsilím, sebevrah před nimi v panické hrůze prchá do nebytí. Sebevrah by většinou velmi rád žil, ale s podmínkou, že život má smysl, že má hodnotu. V jeho jednání je obsaženo úsilí po obnově hodnotové rovnováhy. Sebevrah je do poslední chvíle svázán se svým sociálním prostředím. A nedostane-li se mu z vnějšího světa porozumění, místo navenek zaměřeným útokem trestá okolní svět sebevraždou.



Jak je obtížné odhadnout reakci lidí, jež nosí ve své hlavě smrt, ukazuje wertherovská suicidální epidemie. Goethe vůbec netušil, co způsobí vydání jeho Utrpení mladého Werthera. V roce 1774 román vyvolal blouznivou módu nejen v životním stylu a oblékání, ale u mladých mužů i zálibu v sebevraždách.

 

 

Proti smrti úsměvem

Současný nejúspěšnější finský spisovatel Arto Paasilinna napsal humoristický román Autobus sebevrahů, celý skutečně jen o partě sebevrahů. Protože je autor zrovna Fin, budí jeho odvaha postavit se k tématu jinak, než je v kultuře zvykem, úctu. Stejně tak dává kontext původu autora knize i větší váhu, neboť je vskutku umění psát s humorem o ohni, když kolem vás zrovna hoří. Ve Finsku kniha vyšla v roce 1997 a Paasilinna tvrdí, že její vydání vyvolalo takovou celonárodní diskusi, že se sebevražednost v pětimilionovém Finsku snížila z 1500 pod 1000 obětí za rok. Zkuste mu věřit nebo si to ověřit…

 

Chmurám, chandře, truchlivosti, depresím a bezedné apatii se v zemi s drsnou severskou přírodou daří. Hrdinové románu jsou zoufalí ze zcela lidských a pochopitelných důvodů, jako jsou zkrachovalé firmy a manželství, pomluvy, nemožnost sebeuplatnění i neúspěch, což v různých kombinacích mezi sebou a s častým alkoholismem vede ke svérázným odchodům. Humor spočívá především v odstupu vypravěče, jeho suchý deskriptivní popis navozuje jakési odosobnění problémů i reakcí na ně.


Je bohužel pravda, že v sebevražednosti patří Finsko mezi nejhorší v Evropě. Představa rozlohy téměř pěti našich republik, ale jen poloviny našeho obyvatelstva evokuje myšlenku, že potkat člověka může být problém. Přesto se však alespoň v literární iluzi může stát, že jeden sebevrah překáží druhému. K seznámení dvou hlavních postav dojde, když se jeden chce zastřelit a druhý oběsit ve stejném seníku ve stejnou dobu. Život jim i mnoha dalším zachrání to, že spolu začnou mluvit. Poznání, že to, co teď zažíváme, se neděje výhradně jen a jen nám, je to, co člověku přinese úlevu. Tomu bych věřila…

 

Možná, že je Autobus sebevrahů opravdu „terapeutická“ knížka, možná, že pomůže, když si o tom člověk alespoň přečte, když už nemá nikoho, s kým by si o tom promluvil…


Je to možná překvapivé, ale humor k tématu smrti může patřit. Například kliničtí psychologové potvrzují, že dětští onkologičtí pacienti přímo nutí nemocniční personál k černému humoru. V podobných souvislostech bývá často poukazováno na Švejka – všichni přece víme, co znamená švejkovat. Ale teprve, když si porovnáme popis prožívání první světové války třeba v Remarquově Na západní frontě klid, kdy autor v Ich formě líčí reálné hrůzy, jež jeho hrdiny obklopují, uvědomíme si možná tu úžasnou Švejkovu frajeřinu. Tu nádhernou sílu, která mu (nám) umožňuje vzepřít se nepřízni osudu a strachu. Pak pochopíme, proč patrole, která ho potká někde v polích a chce po něm dokumenty, odpovídá: „Nemám, miláčku, nemám…“



Podobný pocit, že se z toho dostaneme, že to zvládneme, jsem měla, když jsem po týdnu naplněném hrůzou povodní v Praze slyšela: „Prodám chatu v Davli, značka spěchá.“



Když se svět nebo život vykolejí – hodnoty se posunou… Když je něčeho moc, může se to změnit v cosi jiného. Když je něco moc těžké a vyčerpává, může se to překlopit paradoxním mechanismem v cosi lehkého, co dává sílu. Proto je důležité přežít, abychom se dočkali, až bude líp.