JÁ A MÉ EGO

 vloženo 25.2.2012 autor Zuzana 


Na rozdíl od jiných zemí, kde se psychologie vpasovala mezi medicínské obory, u nás se stále ještě studuje na filosofických fakultách. Přesto jí však, podobně jako v jiných zemích, chybí duchovní rozměr. V posledních letech však snahy o jeho nalezení mezi psychology sílí…

 

Descartrův omyl, Satrův vhled, Jungovo pochopení

 

Zakladatel moderní filosofie sedmnáctého století René Descartes vyřešil jednu ze základních filosofických otázek „Existuje něco, co mohu říct s absolutní jistotou?“ slavnou větou: „Myslím, tedy jsem.“ Učinil tak naše přemýšlení synonymem našeho bytí.

 

Až téměř o tři sta let později jeho kolega Jean-Paul Sartre, když zkoumal výše zmíněný výrok, uvědomil si, že vědomí, které říká „já jsem“ není to vědomí, které přemýšlí. Tedy, když si uvědomujeme, že přemýšlíme, toto uvědomění není součástí myšlení. Ještě jinak řečeno: Máme jiný aparát na myšlení a jiný na uvědomování si tohoto myšlení. Abychom se přiblížili psychologii – Carl Gustav Jung odlišuje „já“ od „ega“, které se naparuje, snaží se imponovat a nás učinit svým zajatcem.

 

V současnosti se objevuje zcela nový trend, šíření duchovnosti mimo tradiční náboženské instituce. Jedním z takových duchovních učitelů, kteří se nehlásí k žádnému náboženství ani duchovní tradici je Eckhart Tolle, původem Němec s britským vzděláním, žijící ve Vancouveru. Jasným a logickým způsobem nás vede k dosažení vnitřního hlubokého klidu. Jeho pojetí je v mnohém blízké některým psychoterapeutickým směrům (Rogersovská humanistická terapie, Pearlsův Gestalt, prvky systemiky, prvky Asagioliho psychosyntézy). Doposud napsal na dané téma tři knihy (Moc přítomného okamžiku, Nová země a Ticho promlouvá). Psal je s ambicí vytvořit nástroj změny – posun v nás vyvolá už jen čtení samotné. Hledá to, co mají různá náboženství a duchovní tradice společné. Píše jednoduchým, srozumitelným jazykem o věcech, které jsou na okraji našeho zájmu, ale možná, že pro náš život jsou těmi nejdůležitějšími. Jeho názory jsou dobrou vstupní branou do komplexní teorie o našem způsobu života a jiných možnostech jeho vnímání.

 

Začíná přiznáním, že do svých třiceti let žil v ustavičném strachu a sebevražedné depresi. Pak si při jedné takové krizi uvědomil, že má dvě já: „Jestliže nemohu žít sám se sebou, pak musíme být dva.“ Jedno nešťastné já, které je výplodem mysli, a druhé – vědomí, které si uvědomuje ono první nešťastné, vymyšlené já i všechno ostatní.

 

Já, ego, tady a teď

 

Proč je pro nás tak obtížné být teď a tady? Nejpodstatnější překážkou mezi námi a aktuální realitou – oním teď a tady – je fakt, že místo svého vědomí a bytí v naprosté převaze žijeme svým egem. Vědomí užíváme především proto, abychom vnímali své ego a jím nastavený program. Na tom je založena naše civilizace, to je to, co udržuje náš typ společnosti při životě. „Kdykoli jste pohrouženi v myšlenkách, vyhýbáte se realitě. Nechcete být tam, kde jste. Tady a teď.“

 

Ego nelze nikdy uspokojit na dlouho, stále chce víc. Stále hledá další „zlepšovače“ identity. Pokud si věci přivlastňujeme a hledáme v nich sebe, nemůžeme je dostatečně ocenit pro ně samé, chybí nám potřebný odstup. Ego se s nimi identifikuje, aby získalo na ceně. Pak se ztotožňujeme s věcmi (moje) i událostmi. Zajímavé je, že tato přivlastňovací slůvka mají v našem životě emocionálně mnohem silnější dopad než prosté „já“. Pokud nejme schopni vnímat svou podstatu – vědomí, život, kterým jsme, budeme stále pociťovat nějakou touhu naplnit svůj život věcmi, které pak považujeme za své „já“. Ve skutečnosti nejsme připoutaní k dané věci, ale právě k myšlence související s „já“, „mně“ nebo „moje“. Kdykoli dokážeme zcela přijmout nějakou ztrátu, dostaneme se za ego a pocítíme, kým jsme. Proto je někdy lepší se něčeho vzdát, než se toho zuby nehty držet.

 

Ego je v Eckhartově pojetí falešné „já“, které je podmíněno minulostí, ta formuje jeho obsah i strukturu. Jen díky egu máme schopnost žít svou minulostí a budoucností, což obvykle vede k našim výčitkám za věci minulé a neustálému hledání spásy v naší budoucnosti. Říkáme si, že šťastní budeme až… A pak žijeme více v představě o své budoucnosti než v nynější realitě, kde se odehrává náš skutečný život. Ale kýženým duševním, psychickým stavem, po kterém všichni toužíme, není podle Eckharta štěstí, ale hluboký vnitřní klid, který v sobě všichni neustále máme a který obsahuje i radost z bytí, ale přes napětí a hluk, jež způsobuje ego, jemuž obvykle věnujeme všechnu svou pozornost, nejsme schopni tyto kvality vnímat.

 

Pocit, že jsme v sobě „doma“, zážitek hlubokého vnitřního ticha a klidu si lze navozovat právě tím, že budeme vnímat realitu, tedy takové pro „normálního člověka“ absurdní věci, jako je cítit své tělo zevnitř, vnímat ticho pod zvuky, mezery mezi zvuky, prázdný prostor, nebo že přijmeme přítomný okamžik takový, jaký je ... Stále jde vlastně o to samé, jen k témuž cíli lze dojít různými cestami, všechny vedou k zažívání teď a tady – bez hodnocení, jen k registraci toho, co probíhá, tedy být v pozici svědka přítomnosti. Své ego vyloučíme ze hry tím, že mu přestaneme věnovat pozornost, což prakticky znamená věnovat svou pozornost čemukoli jinému, co není produktem ega.

 

Také myšlení je jeho projevem. I se svými myšlenkami máme tendenci se ztotožňovat jako se součástí sebe sama a také je máme tendenci bránit, jako kdyby nám šlo o život. Jsme posedlí myslí. Přemýšlíme, i když nechceme, „přemýšlí nám to samo“. Většina lidí se plně ztotožňuje s hlasem ve své hlavě, s nepřetržitým tokem samovolných, nutkavých myšlenek a emocemi s nimi spojenými. Ego tak vytváří dramata našeho života.

 

„Ego potřebuje být v konfliktu s někým nebo něčím. To vysvětluje, proč hledáte klid, radost a lásku, ale nejste schopni ji snášet příliš dlouho. Říkáte, že chcete být šťastní, ale jste zvyklí na své neštěstí. Vaše neštěstí nakonec způsobují návyky vaší mysli, nikoli okolnosti vašeho života.“

 

Navíc, pokud si svět zjednodušujeme myšlenkovými abstrakcemi, nemůžeme zažít a docenit živost vesmíru. Vnímáme pak jen jeho strukturu, jen jakousi kostru a nezažíváme skutečnou realitu, ale jen její pojmové oploštění.

Podobně naše sociální role patří do systému ega. Jestliže prožíváme své vztahy s druhými lidmi přes své role, nesetkáváme se jako člověk s člověkem – jen role se míjejí a autentičnost chybí. „Jestliže věnujete celou svou pozornost komukoli, s kým se právě stýkáte, nezatahujete do vašeho vzájemného vztahu jeho minulost ani budoucnost. Zbavíte se představy, kterou jste si o něm utvořili, a jednáte s ním beze strachu a očekávání. Když druhému připisujeme určitou totožnost, ta se pak stává vězením nejen pro něj, ale i pro nás.“

 

Chování člověka je určitý návyk, určitý způsob myšlení, který nemá nic společného s jeho totožností. Své bytí musíme cítit, nedosáhneme ho myšlením. Hledáme sebe v nesprávném módu. To ale neznamená, že bychom měli přestat obezřetně zamykat dveře nebo přemýšlet při práci.

 

Realita, nebo jen naše iluze?

 

Normální stav mysli většiny lidí dneška lze podle Eckharta nazvat duševní poruchou, šílenstvím nebo kolektivní duševní chorobou, protože to, co považujeme za realitu, je iluze.

 

Žijeme v utrpení, nespokojenosti nebo neštěstí (dovolila bych si dodat, že i malé množství těchto ingrediencí nám dokáže zcela otrávit život). Žijeme v iluzi neustále utvářené naší myslí. A kamkoli půjdeme, cokoli uděláme, vždy tam na nás čeká, protože to nosíme v sobě.

 

Strach, chamtivost, touha po moci nejsou pravou příčinou problému, vznikají až následkem hluboce zakořeněné kolektivní iluze v mysli každého člověka. Dokud nezměníme stav svého vědomí, nemůžeme uspět.

 

V Eckhartově pojetí není smyslem našeho života vykonat jakési velké dílo. Nepopírá sice, že směr našeho života udávají cíle, ale jeho vnitřním smyslem je to, co právě teď v tuto chvíli děláme. Jen tak lze žít v přítomnosti a užívat si opravdové prožívání života. Prakticky to znamená, že když jdeme přes pokoj pro knihu, není smyslem našeho života jít pro knihu – je jím každý jednotlivý krok.

 

Znovu nabýt vědomí svého bytí a setrvat ve stavu „citového uvědomění“ lze jen cvikem a opakováním. Takový stav můžeme nazvat osvícením. Je narušením kontinuity vývoje, skokem do zcela jiné úrovně bytí a hlavně osvobozením se od hmotných forem. A pravdou je, že skoro každý z nás zažívá občas chvíle bez ega...

 

Vypadá to, že naše kultura nás v dětství naučí a do smrti pak od nás vyžaduje stále stejný způsob myšlení (v tomto pojetí program ega): nejvíce přemýšlíme, navíc přemýšlíme stále stejně, naše myšlenky se opakují, máme jakési myšlenkové okruhy, změny jsou minimální.

 

Jako živočišný druh zřetelně upřednostňujeme kontrolu myšlením nad prostým vnímáním a naše vnímání reality je komplikováno filtry našich představ, postojů a myšlení. Žít v přítomném okamžiku pak pravděpodobně vyžaduje zapojení nějakých jiných, možná vývojově starších, mozkových struktur schopných více vnímat přítomnost. Tyto struktury se naučíme lépe využívat právě tím, že je budeme do svého života častěji zapojovat.