JÁ A FYZIKA: CO VLASTNĚ SAKRA VÍME?

vloženo 25.2.2012 autor Zuzana 

 

Když mě někdy v páté třídě obeznámili s faktem, že existuje odstředivá a dostředivá síla a pak se mě zeptali, na kterou stranu budu padat, když autobus zatočí doprava, nebyla jsem schopna najít odpověď jiným způsobem, než že jsem si danou situaci představila. Pak mi nebylo moc jasné, proč se mám učit fyziku, když „to vím“ sama od sebe. A začala jsem se řídit svými představami, které mají v základě fyzikální zákony. Tak mě fyzika připravila o kouzelný svět mého dětství.

 

Pokračovalo to na gymnáziu, kde jsem nepochopila, jak je to s elektřinou.

Po hodině doučování, kdy se mě pan inženýr snažil dovést k mé vlastní představě, jež by mi pomohla daný jev pochopit, skončil: „Stačí, když dokážeš na elektrice uvařit, není nutné, abys rozuměla, jak to funguje“ (to víte: ženská a blondýnka…). Moje rozbouřené vnímání nebo představivost se dostalo do stavu, že jsem se na Novodvorské ulici ocitla s úplně novým, neznámým pocitem, že jsem hromada atomů, molekul a buněk, jen mě fascinovalo, že to všechno drží nějak pohromadě, že „všichni“ jdeme na autobus… že mě to poslouchá. A nepřipadalo mi to normální.

 

Na základě těchto zkušeností jsem si nedovedla představit, že by si nějaká psycholožka mohla vybrat za manžela atomového fyzika (znám jich několik). O čem si proboha povídali na prvním rande? Co je spojuje?

 

A teď jsem potkala americký film „What the Bleep Do We Know!?“ (Co vlastně sakra víme!?). Je to polodokument postavený na výpovědích skutečných vědců z nejrůznějších oborů (kvantoví fyzikové, lékaři, teolog…) propojené jednoduchou dějovou linií ilustrující diskutovaná témata. Hlavní postavu této části ztvárnila hluchá herečka Marlee Matlin, na níž je dobře vidět, co se děje v ní. Vědci jsou zapálení, nadšení, přesvědčení, srozumitelní, lidští a autentičtí. Jejich výpovědi se točí kolem obvyklých filosofických otázek: Proč jsme tady? Jaký je smysl života? Co tu vlastně máme dělat?

 

Proč vytváříme stále stejné vztahy? Proč dostáváme stále stejná zaměstnání? V tom nekonečném množství možností, které kolem nás existují, proč si stále vytváříme tu samou realitu? Ptá se hlas na pozadí děje. …..Protože hrajeme stále stejné hry, podle starých pravidel pořád na tom samém hřišti – napovídá jeden z hraných vstupů. Zaměňujeme své zážitky a své představy. Není například zcela jasné, zda daný obraz vidí oči, nebo mozek. Kvůli způsobu, jakým je propojen náš mozek, dokážeme vidět pouze to, o čem víme, že je to možné.To je ve filmu znázorněno příběhem o neschopnosti původních Indiánů vidět na obzoru Kolumbovy lodě – nevěděli, že něco takového může existovat.

 

Vsugerovali nám myšlenku, že vnější svět je reálnější než náš vnitřní svět, jsme zvyklí tomu věřit. V mozku se aktivují při představení si dané věci stejná nervová vlákna, jako když ji vnímáme, jak ukazuje sledování mozku pomocí pozitronové emisní tomografie.

 

Kvantová fyzika, fyzika těch nejmenších částí, je pak fyzikou možností. Každý jev se vyskytuje v kvantové superpozici, což je v podstatě množina všech možností – rozprostřená vlna možných pozic – a my volíme: Když se nedíváme, existuje spousta možností. Když se díváme, existuje částice složená ze zkušeností. Svět je pak tvořen pásy potenciální reality. Dalšími koncepty, kterých se film dotýká, je čas, hmota, pozorovatel, vědomí, Bůh, odpovědnost, soulad, závislost, identita, emoční stavy a osvícení. Animace ukazují, jak vypadají neuronové sítě a jak to vypadá, když mozek myslí nebo vytváří zvyk.

 

Film (USA, 2004) otvírá nový filmový žánr „duchovních filmů“, nyní je promítán v 35 zemích světa, vyhrál několik cen na filmových festivalech a rozpoutal vlnu konferencí. Jestli ho chcete vidět, poraďte se s panem Googlem, mně ukázal i české titulky (to víte blondýnka…).

 

Psychologie dnes 12/2007

PS.: Výše pojednaný film existuje i v dabované české verzi  pod názvem "Co My Jen Víme".